Jedna kulečníková koule udeří druhou a druhá se pohne. Říkáme, že první způsobila druhou. Kauzalita je vztah mezi událostmi, kde jedna vyvolává druhou. Je tak základní součástí našeho myšlení, že si je těžké představit, že bychom se bez ní obešli. Přesto se filozofové po staletí snaží přesně říct, v čem tento vztah spočívá.

David Hume tvrdil, že kauzalitu nikdy nevnímáme přímo. Vidíme jednu událost následovanou druhou, opakovaně, a mysl si vytvoří očekávání. Kauzalita je podle něj neustálé spojení plus zvyk očekávání. Kant to odmítl s argumentem, že kauzalita je kategorie, kterou mysl vnucuje zkušenosti. Bez ní bychom vůbec nemohli mít koherentní zkušenost. Ve 20. století filozofové rozlišovali různé druhy příčin: nutné a postačující, blízké a vzdálené, přispívající a rozhodující. Vědci používají pravděpodobnostní a hypotetické vysvětlení: příčina je něco, co ovlivňuje pravděpodobnost nebo výskyt následku. Korelace není kauzalita, jak se říká, ale určení, kdy k ní dochází, vyžaduje opatrnost.

Zprávy o příčinných souvislostech

• Pravidelnost. Kauzalita je neustálá konjunkce.
• Kontrafaktuální. Příčina je něco, bez čeho by se následek nedostavil.
• Pravděpodobnostní. Příčina zvyšuje pravděpodobnost následku.
• Mechanistický. Příčina vyvolává následek prostřednictvím mechanismu.

Kauzalita hraje roli v právu, medicíně a vědě, kde připisování následků příčinám má praktické důsledky.