Uhlíkový kredit je povolení, které držiteli umožňuje vypustit jednu tunu oxidu uhličitého nebo jeho ekvivalentu v jiných skleníkových plynech. Vlády je vytvářejí v rámci systémů obchodování s emisemi. Společnosti je nakupují a prodávají. Celkový počet kreditů je omezený, takže cena roste, když je poptávka vysoká, a klesá, když je poptávka nízká.

Souvisejícím konceptem je uhlíková kompenzace. Kompenzace představuje snížení nebo odstranění emisí někde jinde, často v rozvojové zemi. Sázení stromů, budování solárních farem nebo zachycování metanu ze skládek může generovat kompenzace. Společnosti je kupují, aby si nárokovaly uhlíkovou neutralitu, aniž by snižovaly své vlastní emise.

Kompenzace jsou kontroverzní. Některé projekty jsou skutečné a ověřitelné. Jiné ne. Les, který by byl stejně chráněn, generuje zásluhy za to, že nic nedělal. Solární projekt, který byl již ziskový, si nárokuje zásluhy za emise, které nesnížil. Ověřovací orgány se zlepšily, ale podvody a nadsázky přetrvávají. Kupující by se měli zaměřit na vysoce kvalitní certifikace.

Klíčové body

• Jeden kredit se rovná jedné tuně CO2
• Vytvořeno projekty s omezeními nebo kompenzacemi
• Obchodováno na trzích s dodržováním předpisů a dobrovolných trzích
• Kvalita se značně liší
• Ověřování je důležité