Dramatická poezie představuje příběh nebo situaci prostřednictvím řeči jedné nebo více postav, nikoli prostřednictvím vyprávění ve třetí osobě. Nachází se na hranici mezi lyrikou a dramatem.

Dramatický monolog je nejznámějším moderním typem, ale tato kategorie zahrnuje i veršované hry, dialogické básně a jakoukoli báseň, v níž hlas patří postavě odlišné od básníka. Důraz je kladen na hlas, událost a odhalení postavy prostřednictvím řeči. Čtenáři spíše zaslechnou, než aby byli autorem přímo oslovováni.

Dramatická poezie umožňuje zkoumání perspektiv, které básník nutně nesdílí. Dokáže v komprimované formě verše ztvárnit konflikt, ironii a psychologickou složitost. Performance je často implicitní; mnoho dramatických básní získává na síle, když jsou čteny nahlas nebo inscenovány. Žánr vzkvétal vždy, když básníci toužili po intenzitě lyriky bez omezení jediného autobiografického hlasu.

Když báseň promlouvá skrze vymyšlené postavy, nikoli v autorově vlastní osobě, jedná se o dramatickou poezii.