V roce 1972 se objevila zpráva, že americká Veřejná zdravotní služba (SHS) studovala neléčený syfilis u stovek černochů v Tuskegee v Alabamě po dobu 40 let, a to i poté, co byl k dispozici penicilin. Toto odhalení šokovalo veřejnost a navždy změnilo výzkum. Z tohoto zjištění vzešla bioetika. Zkoumá morální otázky, které vyvolává biologie, medicína a biotechnologie.

Tato oblast zahrnuje širokou škálu otázek. Informovaný souhlas se ptá, zda pacienti a výzkumní subjekty chápou, s čím souhlasí. Soukromí se ptá, kdo vlastní genetická data a kdo k nim má přístup. Rovnost se ptá, kdo má prospěch z nových terapií a kdo je vynechán. Genové editace se ptá, zda bychom měli upravovat lidská embrya. Péče na konci života se ptá, jak definujeme smrt a kdo rozhoduje o ukončení léčby.

Bioetika není jednorázová odpověď. Je to proces uvažování. Velká část této oblasti se řídí čtyřmi principy: autonomie, dobročinnost, neškodnost a spravedlnost. Autonomie respektuje volbu pacienta. Dobročinnost podporuje blahobyt. Neškodnost se vyhýbá újmě. Spravedlnost spravedlivě rozděluje výhody a zátěž. Tyto principy si často protiřečí a řešení konfliktu vyžaduje úsudek.

Bioetické komise přezkoumávají výzkumné protokoly, radí nemocnicím a formují politiku. Tato oblast není abstraktní. Rozhoduje o tom, zda může studie pokračovat, zda je lék schválen a zda může pacient odmítnout léčbu. V sázce jsou osobní záležitosti.