Slunce nejen vyzařuje světlo. Také neustále vyzařuje do vesmíru proud nabitých částic. Tímto proudem je sluneční vítr. Skládá se převážně z elektronů a protonů a několika těžších iontů, které se pohybují rychlostí stovek kilometrů za sekundu. Unáší s sebou magnetické pole Slunce a vytváří bublinu zvanou heliosféra, která sahá daleko za Pluto.

Sluneční vítr formuje celou sluneční soustavu. Odfoukává ocasy komet od Slunce. Vyřezává magnetosféry planet. Vytváří polární záře, když interaguje s magnetickým polem Země. Také eroduje planetární atmosféry po miliardy let. Mars ztratil svou atmosféru částečně proto, že ji sluneční vítr strhl poté, co se magnetické pole planety vypnulo.

Vítr není stálý. Mění se v závislosti na cyklu sluneční aktivity, který vrcholí každých 11 let. Koronální díry, oblasti otevřeného magnetického pole, vytvářejí rychlé větrné proudy. Výrony koronální hmoty vytvářejí silné poryvy. Když rychlý proud dožene pomalý, vytvoří se společně rotující interakční oblast, která může spustit geomagnetické bouře.

Sluneční vítr se nakonec v heliopauze zpomalí a smísí s mezihvězdným médiem. Voyager 1 tuto hranici překročil v roce 2012 a stal se první kosmickou sondou, která vstoupila do mezihvězdného prostoru.