Astronomové nemohou natáhnout krejčovský metr ke hvězdám. Místo toho si postaví žebřík. Kosmický žebřík vzdáleností je série metod, z nichž každá je kalibrována metodou pod ní. Žádná jednotná technika nefunguje na všechny vzdálenosti. Společně dosahují od Měsíce až k okraji pozorovatelného vesmíru.

První příčka je paralaxa. Oběžná dráha Země posouvá náš pohled na blízké hvězdy a tento posun udává jejich vzdálenost. Paralaxa se rovná přibližně 10 000 světelným letům. Další příčka využívá proměnné cefeidy a hvězdy typu RR Lyrae, jejichž periody odhalují jejich skutečnou jasnost. Třetí příčka využívá supernovy typu Ia, které jsou dostatečně jasné, aby byly viditelné na vzdálenost miliard světelných let.

Každá příčka závisí na té pod ní. Pokud je kalibrace špatná, je špatné i vše nad ní. Proto se astronomové hádají o Hubbleově konstantě. Různé metody dávají mírně odlišné odpovědi a tento rozpor, nazývaný Hubbleovo napětí, může poukazovat na novou fyziku.

Žebřík není dokonalá metafora. Je to spíše řetězec předpokladů, každý testovaný a znovu testovaný. Když se jeden článek přetrhne, je podezřelý celý řetězec.