Rybářský revír sdílený tuctem vesnic. Pastvina přístupná každému pastevci. Podzemní voda pod suchou oblastí. To jsou společné zdroje: statky, které může využívat kdokoli, ale kde využívání jednou osobou ponechává méně pro všechny ostatní. Jsou rivalitní, ale nevylučitelné, což je honosnější způsob, jak říct, že se vyčerpávají.

Problém je zabudován do struktury. Každý uživatel získává plný prospěch z odebrání jedné jednotky navíc, zatímco náklady na vyčerpání se rozkládají mezi všechny. Lidé si tedy berou více, než by měli. Výsledkem je nadměrný rybolov, nadměrná pastva a vysychání zvodnělých vrstev. Ekolog Garrett Hardin to ve slavné eseji z roku 1968 nazval tragédií společného statku, i když přehnaně zdůraznil, jak nevyhnutelná to byla situace.

Elinor Ostrom později ukázala, že komunity často úspěšně spravují sdílené zdroje prostřednictvím pravidel, monitorování a sankcí. Švýcarské alpské vesnice spravují společné pastviny po staletí. Japonská rybářská družstva stanovují limity odlovu. Poučení nespočívá v tom, že společné pastviny vždy selhávají, ale v tom, že selhávají, když nikdo nemá pravomoc nebo motivaci limity stanovovat.

Běžné příklady

• Oceánský rybolov
• Pastviny
• Povodí podzemní vody
• Atmosférický vzduch jako lapač uhlíku
• Veřejné komunikace ve špičce