Védy jsou nejstarší posvátné texty hinduismu. Byly sepsány v rané formě sanskrtu a po staletí ústně předávány, než byly zapsány. Tradiční hinduisté je považují spíše za zjevené než složené – šrúti, to, co bylo slyšet.

Jádro tvoří čtyři sbírky: Rigvéda hymnů na bohy, Samavéda melodií, Jadžurvéda obětních formulí a Atharvávéda kouzel a praktických rituálů. K nim jsou připojeny pozdější vrstvy – Brahmany vysvětlující rituály, Áranjaky pro lesní obyvatele a Upanišady, které se obracejí k filozofickým spekulacím o já a konečné realitě. Společně tvoří rozsáhlou literaturu, která je zároveň liturgickou příručkou, básnickou antologií a semeništěm pozdějšího indického myšlení.

Védské náboženství se soustředilo na ohňové oběti obětované božstvům, jako byli Agni, Indra a Sóma. Rituální přesnost vyžadovala specializované kněze a přesnou výslovnost; věřilo se, že jediná špatně vyslovená slabika mohla zničit rituál. Postupem času se pozornost přesunula z vnější oběti k vnitřní realizaci, přesto autorita Véd zůstala zachována.

I dnes je zvuk védského zpěvu považován za posvátný sám o sobě, nezávisle na běžném významu.