Úcta je hluboká úcta vyjádřená vnější formou. V křesťanském pojetí je to úcta prokazovaná svatým, jejich ostatkům a posvátným obrazům – odlišná od uctívání, které patří pouze Bohu.

Toto rozlišení bylo formalizováno během ikonoklastických sporů v osmém a devátém století. Druhý nikajský koncil trval na tom, že úcta prokazovaná obrazu přechází na prototyp; samotný obraz není uctíván. Svatí jsou uctíváni, protože v jejich životech je viditelná Boží milost; jejich přímluva je vyhledávána, protože žijí v Kristu. S relikviemi – kostmi, oděvy nebo předměty spojenými se svatými osobami – se zachází s podobnou úctou jako s hmatatelnými pouty ke společenství svatých.

Protestantští reformátoři tuto praxi z velké části odmítali ze strachu z modlářství a vytěsnění Krista. Katolické a pravoslavné tradice ji zachovaly a bránily jako organický projev paměti a naděje církve. Lidová zbožnost někdy rozmazává teologické hranice; oficiální učení je nadále pečlivě vytyčuje.

Mimo křesťanství se podobná gesta objevují v úctě k předkům, učitelům nebo posvátným místům. Úcta je řečí těla vyjadřující úctu, když se slova sama o sobě zdají být nedostatečná.