V hebrejské Bibli se satan objevuje nejprve jako titul, nikoli jako vlastní jméno – jako protivník nebo žalobce, který zkouší loajalitu spravedlivých. Kniha Jób ho představuje jako člena nebeského dvora, který zpochybňuje Jóbovu bezúhonnost. Teprve postupně se tato postava stává osobním ztělesněním odporu vůči Bohu.

V době Nového zákona je portrét ostřejší. Satan je vládcem současné temnoty, pokušitelem Ježíše na poušti, tím, kdo vniká do Jidáše, nepřítelem, který se číhá jako řvoucí lev. Je omezený, tvor, přesto dostatečně mocný, aby oklamal národy a způsobil skutečnou škodu. Jeho konec je již určen: ohnivé jezero připravené pro ďábla a jeho anděly.

Křesťanská teologie odolávala dvěma protichůdným omylům – na jedné straně popírala realitu osobního zla a na druhé straně přiznávala Satanovi kvazibožský status. Není ani rovný Bohu, ani pouhým symbolem lidských selhání. Praktickým důsledkem je bdělost bez paniky. Věřícím je řečeno, aby se vzpírali ďáblu s důvěrou, že uteče, a aby si oblékli celou Boží zbroj.

Umění a literatura mu daly mnoho tváří – od hada v Edenu až po sofistikovaného gentlemana z pozdější beletrie. Biblické jádro zůstává protivníkem, který se staví proti Božím záměrům a dobru lidstva.