Pragmatismus hodnotí myšlenky podle jejich praktických důsledků. Pokud víra funguje, je pravdivá. Pokud ne, je falešná. To je základní tvrzení pragmatismu, specificky americké filozofie, kterou rozvinuli Charles Sanders Peirce, William James a John Dewey. Peirce zavedl tento termín v 70. letech 19. století s argumentem, že význam konceptu spočívá v jeho praktických účincích. James jej zpopularizoval a aplikoval na náboženství, psychologii a etiku. Dewey jej rozvinul do filozofie vzdělávání, demokracie a sociálních reforem.

Pragmatismus odmítá myšlenku, že pravda je pevnou souvislostí mezi vírou a realitou. Pravda je to, co funguje, co nám pomáhá vyrovnat se se zkušenostmi, co nám umožňuje jednat efektivně. Kritici tvrdí, že se jedná o maskovaný relativismus, který činí pravdu závislou na tom, co je užitečné, spíše než na tom, co je skutečné. Obránci odpovídají, že pragmatismus se netýká toho, co je užitečné pro jakýkoli účel, ale toho, co je opodstatněno bádáním. Pragmatismus ovlivnil právo, vzdělávání, politiku a vědu. Je to filozofie jednání, nikoli kontemplace. Neptá se, co je pravda abstraktně, ale jaký rozdíl víra způsobuje v praxi.

Pragmatická témata

• Praktické důsledky. Význam spočívá v účincích.
• Pravda jako fungující. Pravé přesvědčení jsou ta, která fungují.
• Dotaz. Znalosti jsou výsledkem řešení problémů.
• Pluralismus. Existuje mnoho způsobů, jak se vyrovnat se zkušenostmi.

Pragmatismus není totéž co oportunismus. Nejde o to dělat cokoli, co funguje v krátkodobém horizontu. Jde o dlouhodobé důsledky přesvědčení a jednání.