Spravedlnost je spravedlivé a nestranné zacházení s jednotlivci. Je to jeden z nejstarších a nejspornějších konceptů v politické filozofii. Platón definoval spravedlnost jako každou část duše nebo města, která vykonává svou vlastní práci. Aristoteles rozlišoval mezi distributivní spravedlností, která se týká spravedlivého rozdělení statků, a nápravnou spravedlností, která se týká vrácení toho, co bylo odebráno. Římští právníci definovali spravedlnost jako neustálou vůli dát každému člověku to, co mu náleží. Moderní debaty se zaměřují na to, co lidem náleží a proč.

John Rawls tvrdil, že spravedlnost je férovost. Principy spravedlnosti by měly být voleny za rouškou nevědomosti, kde nikdo nezná své místo ve společnosti. Z této pozice by racionální činitelé volili stejné základní svobody a zařizovali nerovnosti ve prospěch nejméně zvýhodněných. Robert Nozick s tím nesouhlasil a tvrdil, že spravedlnost se týká nároků a převodu, nikoli vzorců. Amartya Sen zdůrazňoval schopnosti, skutečné svobody, které lidé mají dělat a být tím, co si cení. Feminističtí a kritičtí rasoví teoretici ukázali, jak byla spravedlnost ženám a menšinám odepřena. Spravedlnost není jen o rozdělování. Jde o uznání, účast a moc.

Rozměry spravedlnosti

• Distributivní. Spravedlivé rozdělení zdrojů.
• Corrective. Obnovuji, co bylo odebráno.
• Procedurální. Spravedlivé procesy a rozhodování.
• Restorative. Náprava vztahů a odstraňování škod.

Spravedlnost není totéž co rovnost. Rovné zacházení může být nespravedlivé, pokud mají lidé různé potřeby. Otázkou vždy je: v jakém ohledu rovné?