Jakákoli nádrž, která absorbuje více uhlíku, než kolik uvolní za dané období, funguje jako úložiště uhlíku. Oceán je největším aktivním úložištěm uhlíku na planetě, protože absorbuje podstatnou část oxidu uhličitého uvolňovaného spalováním fosilních paliv a odlesňováním.

Dva hlavní procesy řídí příjem uhlíku oceánem. Rozpustnostní čerpadlo rozpouští CO2 do studených povrchových vod, které později klesají do hlubokého oceánu. Biologické čerpadlo přenáší uhlík fixovaný fytoplanktonem do hlubších vrstev prostřednictvím klesajících částic a vertikální migrace. Pobřežní mokřady a mořské trávy fungují jako další, lokalizovanější úložiště, která ukládají uhlík do sedimentů.

Kapacita těchto propadů uhlíku není neomezená a může se měnit s oteplováním, změnami v cirkulaci a změnami ekosystému. Monitorování oceánského propadu uhlíku vyžaduje kombinaci povrchových měření, pozorování v nitru a modelů. Přesná kvantifikace je nezbytná pro uzavření globálního uhlíkového rozpočtu a pro vyhodnocení strategií zmírňování změny klimatu.

• Rezervoár, který absorbuje více uhlíku, než uvolňuje
• Oceán je největší aktivní propadliště
• Poháněno rozpustností a biologickými pumpami
• Kapacita se může měnit v závislosti na klimatu a lidském vlivu