Postoj, který text zaujímá ke svému tématu a publiku, je jeho tónem. Tón může být vážný, ironický, hravý, odtažitý, naléhavý nebo melancholický. Je vyjádřen volbou slov, větnou strukturou, obrazností a celkovým postojem, který vypravěč nebo mluvčí zaujímá. Dvě vyprávění o téže události mohou působit zcela odlišně kvůli rozdílům v tónu.

Čtenáři rychle vycítí tón, často dříve, než ho dokážou pojmenovat. Formální tón vytváří odstup; konverzační tón vybízí k intimitě. Ironie závisí na rozdílu mezi doslovným významem slov a postojem, který se za nimi skrývá. Nekonzistentnost tónu může mást nebo pobavit, v závislosti na tom, zda je úmyslná.

Spisovatelé při revizích záměrně ovládají tón textu a naslouchají emocionálnímu a intelektuálnímu zabarvení každé pasáže. V literatuře je tón jedním z hlavních prostředků, kterými autor utváří čtenářův zážitek. Rozpoznávání tónu je proto základní dovedností pozorného čtení.