Elegie je báseň vážného zamyšlení, nejčastěji nářek nad mrtvými. Pohybuje se od zármutku k nějaké formě útěchy nebo přijetí.

Klasické elegie se řídily specifickými metrickými konvencemi; anglická tradice je flexibilnější ve formě, ale konzistentní v kontextu a tónu. Miltonův „Lycidas“, Tennysonův „In Memoriam“ a Whitmanův „When Lilacs Last in the Dooryard Bloom'd“ jsou významnými příklady. Elegie obvykle chválí zesnulého, vyjadřuje zármutek mluvčího a hledá širší perspektivu – náboženskou, filozofickou nebo přírodní – která dokáže ztrátu obsáhnout.

Ne každá smutná báseň je elegií. Tento žánr implikuje formální akt smutku a pokus o pochopení smrtelnosti. Současné elegie mohou zpochybňovat možnost útěchy, a přitom stále fungují v rámci tradice veřejného a soukromého zármutku. Nejlepší elegie dávají tvar pocitům, které by jinak hrozily přemoci.

Báseň, která proměňuje ztrátu v odměřenou řeč a hledá způsob, jak žít s absencí, je elegie.