Tradice učí, že určité činy, myšlenky nebo stavy porušují božskou vůli nebo morální řád vesmíru. Tato porušení jsou hříchy. Tento koncept strukturuje náboženskou etiku a potřebu odpuštění nebo očištění.

Hřích lze chápat jako vzpouru, nevědomost, nerovnováhu nebo selhání ve vztahu. Některé systémy zdůrazňují individuální vinu; jiné zdůrazňují kolektivní nebo strukturální rozměry. V různých učeních se objevuje rozdíl mezi smrtelným a všedním nebo mezi úmyslným a neúmyslným. Vyznání, smíření a pokání jsou běžné reakce.

Doktrína hříchu diagnostikuje lidský úděl jako více než pouhou nedokonalost. Otevírá také možnost nápravy. Kritici považují tento koncept za utlačující; praktici jej považují za realistický a v konečném důsledku za nadějný. Způsob, jakým tradice definuje hřích, do značné míry určuje, jak chápe spásu.

Hřích pojmenovává propast mezi tím, co je, a tím, co by mělo být, před posvátností.