Člověk, kterému bylo ukřivděno, se rozhodne zbavit zášti a nároku na odplatu. Tímto činem je odpuštění. Náboženské tradice jej vnímají jako božskou vlastnost i lidskou povinnost.

Písmo nabádá věřící k odpuštění, tak jako jim bylo odpuštěno. Rituály zpovědi a rozhřešení tento proces institucionalizují. Odpuštění nevyžaduje vždy smíření nebo odstranění následků; jde především o vnitřní uvolnění hořkosti. Obtížné případy prověřují učení, když jsou zranění vážná nebo nelitujeme jich.

Psychologické studie zaznamenávají přínosy pro duševní zdraví odpouštějícího, ale náboženské rámování jde ještě dále a zakotvuje tuto praxi v Boží povaze nebo v řádu vesmíru. Komunity, které praktikují odpuštění, přerušují cykly odvety. Tento požadavek zůstává jedním z nejnáročnějších a nejvýraznějších prvků mnoha náboženství.

Odpouštění je často těžší praktikovat než chválit.