Pacient si volně asociuje, hlásí sny a postupně si uvědomuje dříve nerozpoznané konflikty. Psychoanalýza je terapeutický přístup a teorie mysli vyvinutá Sigmundem Freudem, která klade důraz na nevědomé procesy, rané zkušenosti a interpretaci mentálních produkcí.

Klasická technika zahrnuje časté sezení, používání pohovky a zaměření na přenos – znovuprožívání minulých vztahových vzorců s analytikem. Pozdější vývoj, včetně objektových vztahů a současných relačních přístupů, si zachovává důraz na nevědomý význam a zároveň modifikuje techniku ​​a teorii. Empirická podpora se v jednotlivých tvrzeních liší; některé klíčové myšlenky byly revidovány nebo opuštěny, zatímco klinická hodnota zkoumání implicitních relačních vzorců zůstává vlivná.

Psychoanalýza formovala kulturu dvacátého století a stále ovlivňuje mnoho forem hloubkové psychoterapie. Jejím trvalým přínosem je důraz na to, že velká část duševního života probíhá mimo vědomí a že jeho uvedení do vědomí může zmírnit utrpení.

Minulost, na kterou se nevzpomíná, se v současném vztahu často opakuje.