Observační učení je učení, ke kterému dochází pozorováním ostatních. Pozorovatel získává nové chování, informace nebo pravidla bez přímého posilování vlastních činů.

Teorie sociálního učení Alberta Bandury postavila observační učení do centra lidského vývoje. Děti se učí agresi, spolupráci, jazykovým vzorcům a sociálním normám tím, že se zaměřují na modely, pamatují si, co viděly, jsou schopny reprodukovat dané chování a mají k tomu určitou motivaci. Obzvláště vlivné jsou modely, které jsou podobné, mají vysoké postavení nebo jsou odměněny. Jako modely slouží mediální postavy, rodiče, učitelé a vrstevníci.

Observační učení může vést k prosociálním i antisociálním výsledkům. Umožňuje rychlý přenos dovedností napříč skupinou, aniž by každý jedinec musel řešení objevovat metodou pokus-omyl. Zrcadlové neuronové systémy mohou poskytovat část nervového základu pro schopnost mapovat pozorované akce do vlastního motorického repertoáru.

Hodně z toho, co lidé umí dělat, spíše viděli, než přímo zažili.