Sofistika je chytré, ale klamné uvažování používané k klamání. Slovo pochází od sofistů, skupiny cestujících učitelů ve starověkém Řecku, kteří za poplatek učili rétoriku a argumentaci. Nebyli nutně nepoctiví. Učili dovednostem, které byly užitečné u soudů a shromáždění. Platón je však vykresloval jako manipulátory, kterým záleželo více na vítězství v argumentech než na pravdě. Nejslavnějším sofistou v Platónových dialozích je Protagoras, který řekl, že člověk je měřítkem všech věcí. Toto tvrzení lze číst jako formu relativismu. Lze ho také číst jako tvrzení o vnímání.

Sofistika není jen starověký jev. Objevuje se vždy, když někdo používá jazyk k manipulaci, nikoli k informování. Ze sofistiky lze obvinit inzerenty, politiky i právníky. Hranice mezi rétorikou a sofistikou není vždy jasná. Rétorika má za cíl přesvědčit. Sofistika má za cíl klamat. Rozdíl spočívá v záměru a pravdivosti tvrzení. Kritické myšlení je protilátkou na sofistiku. Zahrnuje žádání o důkazy, kontrolu klamů a ostražitost vůči emoční manipulaci. Platónovy dialogy se čtou dodnes, protože dramatizují rozdíl mezi skutečným bádáním a chytrou manipulací.

Známky sofistiky

• Emoční apely. Hraní si na strach, hněv nebo touhu.
• Falešné předpoklady. Vycházíme z tvrzení, která nejsou pravdivá.
• Nejednoznačnost. Používání slov v různých významech.
• Fakety. Představuji irelevantní body.

Sofistika není totéž co skepticismus. Skepticismus zpochybňuje tvrzení. Sofistika využívá pochybností k přesvědčovacímu efektu.