Fenomenologie je studium struktur vědomé zkušenosti. Neptá se, co existuje, ale jaké to je prožívat to, co existuje. Edmund Husserl založil toto hnutí na počátku 20. století a tvrdil, že by se filozofie měla vrátit k věcem samotným, k prožívanému světu zkušenosti. Vyvinul metodu epoché neboli bracketingu, v níž fenomenolog pozastavuje úsudek o tom, zda svět existuje, aby popsal, jak se jeví. Martin Heidegger, Husserlův student, přesunul pozornost na bytí ve světě a tvrdil, že jsme se světem vždy již v kontaktu, nikoli jako odtažití pozorovatelé. Maurice Merleau-Ponty zdůrazňoval tělo jako médium zkušenosti. Jean-Paul Sartre aplikoval fenomenologii na svobodu, představivost a emoce.

Fenomenologie ovlivnila psychologii, psychiatrii, sociologii, architekturu a kognitivní vědu. Není to samostatná doktrína, ale metoda a tradice. Trvá na tom, že zkušenost není jen data, která je třeba vysvětlit, ale dimenze reality, kterou je třeba popsat. Jejím ústředním poznatkem je, že vědomí je vždy vědomím něčeho. Je intencionální. Je zaměřeno na objekty a tyto objekty jsou dány specifickými způsoby. Fenomenologie studuje tyto způsoby.

Klíčoví fenomenologové

• Husserl. Zakladatel, vyvinul metodu bracketingu.
• Heidegger. Bytí-ve-světě, autenticita, úzkost.
• Merleau-Ponty. Prožívané tělo, vnímání, nejednoznačnost.
• Sartre. Svoboda, představivost, zlá víra.

Fenomenologie není introspekce. Je to důkladný popis struktur zkušenosti, nikoli zpráva o osobních pocitech.