Morálka se týká principů správného a nesprávného chování. Je to to, na co se odvoláváme, když říkáme, že nějaký čin je dobrý nebo špatný, chvályhodný nebo trestuhodný. Morálka není totéž co etiketa, která se týká slušného chování, nebo zákon, který vynucuje stát. Není totéž co náboženství, ačkoli náboženství často zahrnují morální učení. Morálka se týká toho, jak se k sobě navzájem chováme a co si navzájem dlužíme. Je to společenský jev, ale má také osobní rozměr. Svědomí, vina a integrita jsou morální pojmy.

Filozofové debatují o základech morálky. Jsou morální pravdy objektivní, jako matematické pravdy, nebo se jedná o lidské konstrukty? Jsou univerzální, nebo se liší podle kultury? Závisí na Bohu, rozumu nebo sentimentu? Morální realismus tvrdí, že existují objektivní morální fakta. Morální antirealismus to popírá. V rámci antirealismu subjektivismus tvrdí, že morální výroky vyjadřují osobní postoje. Relativismus tvrdí, že jsou pravdivé ve vztahu ke kultuře nebo jednotlivci. Emotivismus tvrdí, že vyjadřují emoce. Tato debata není jen akademická. Formuje to, jak přemýšlíme o lidských právech, spravedlnosti a trestu.

Morální koncepty

• Správné a špatné. Co bychom měli a neměli dělat.
• Dobré a špatné. Co je cenné nebo škodlivé.
• Ctnost a neřest. Charakterové rysy.
• Zodpovědnost. Odpovědnost za své činy.

Morálka není vždy jasná. Dilemata vznikají, když se hodnoty střetávají. Proto je morální uvažování důležité.