Sokrates kladl otázky. Jeho partneři dávali odpovědi. Ptal se dalších otázek. Odpovědi se zhroutily. Z kolapsu vzešla lepší otázka. Tato praxe, zobrazená v Platónových dialozích, je jedním z kořenů dialektiky. Dalším je Hegel, který popsal proces, v němž teze generuje svůj antitezi a konflikt mezi nimi vytváří syntézu. Syntéza se stává novou tezí a proces pokračuje. Zda Hegel použil přesně tyto termíny, je předmětem diskusí. Tento vzorec se stal vlivným bez ohledu na to.

Dialektika není jen metoda argumentace. Je to teorie o tom, jak se myšlenky vyvíjejí. Pro Hegela se dějiny pohybují skrze rozpory směrem k větší svobodě a sebeuvědomění. Marx vzal dialektiku a postavil ji na materiální základy. Ideje neřídí dějiny; ano, ekonomické podmínky. Motorem je třídní konflikt. Dialektika se používá také v teologii, literární kritice a vzdělávání. V každém případě je základní myšlenka stejná: pravda se vynořuje ze střetu protichůdných pozic, nikoli z jediné perspektivy držené izolovaně.

Formy dialektiky

• Socratic. Kladení otázek s cílem odhalit nevědomost a podnítit vhled.
• Hegelovský. Teze, antiteze, syntéza jako historický proces.
• Marxist. Materiální podmínky a třídní konflikty vedou ke změnám.
• Dialogical. Pravda se objevuje v konverzaci.

Dialektika není kompromis. Syntéza není na půli cesty mezi tezí a antitezí. Je to nový postoj, který zachovává to, co je platné v každém z nich.