O jedné věci se mluví, jako by to byla jiná. Metafora prosazuje identitu nebo blízkou podobnost bez použití slov „jako“ nebo „jako“. „Čas je zloděj“, „třída byla zoo“, „její hlas byl sametový“. Srovnání je implicitní a zhuštěné a vyzývá čtenáře k přenesení vlastností z dopravníku do tónu.

Metafory utvářejí myšlení stejně jako styl. Mohou konkretizovat abstraktní myšlenky, odhalit skryté podobnosti a vytvářet nové způsoby vnímání. Mrtvé metafory – „úpatí hory“, „hlava stolu“ – se staly tak běžnými, že jejich obrazný původ je téměř neviditelný. Živé metafory stále překvapují a osvětlují.

Básníci a řečníci se na metafory silně spoléhají, ale i každodenní řeč je jí plná. Vědecký a filozofický jazyk také používá metafory, někdy vědomě, někdy ne. Riziko spočívá v tom, že nepovšimnutá metafora může omezit porozumění. Odměnou je náhlá jasnost nebo emocionální síla, kterou dobře zvolená metafora poskytuje. Naučit se rozpoznávat a vytvářet metafory je součástí toho, jak se stát přesnějším a nápaditějším uživatelem jazyka.