Personifikace je připisování lidských vlastností, činů nebo pocitů nelidským věcem – zvířatům, předmětům, přírodním silám nebo abstrakcím. Díky ní nelidský svět mluví a jedná lidskými termíny.

„Vítr šeptal“, „spravedlnost je slepá“ a „město nikdy nespí“ jsou příklady personifikace. Básníci ji používají k vytváření živých obrazů a k zkoumání vztahů mezi lidským vědomím a vnějším světem. Bajky a alegorie se na ni systematicky opírají. V každodenní řeči je personifikace běžná a často si jí sotva všímáme.

Personifikace se od antropomorfismu liší hlavně stupněm a kontextem; první je obrazná řeč, druhá často širším připisováním lidských vlastností zvířatům nebo bohům. Efektivní personifikace působí ve svém kontextu přirozeně; vynucená personifikace na sebe upozorňuje jako prostředek. Figura může být hravá, vážná nebo znepokojivá v závislosti na tom, co je personifikováno a jak.

Když je něco, co není lidské, popisováno, jako by jím bylo, je daná postava personifikací.