Štukování nanáší na stěny a stropy pastu, která vytváří hladký povrch. Je to staré řemeslo. Před sádrokartonovými deskami byla standardním interiérovým nátěrem omítka. Dodnes se používá v historických budovách, luxusních domech a dekorativních pracích. Sádra se vyrábí ze sádry, vápna nebo cementu smíchaných s vodou a někdy i s pískem a vlasy. Nanáší se ve vrstvách na lať nebo zděný povrch. První vrstva je škrábaná. Druhá je hnědá vrstva. Třetí je vrchní vrstva. Každá vrstva musí před nanesením další zaschnout.

Štukování je řemeslo. Štukatér používá k nanášení omítky jestřába a zednickou lžíci. Jestřáb omítku drží. Zednická lžíce ji roztírá. Štukatér pracuje rychle a rovnoměrně. Povrch musí být rovný a hladký. Rohy musí být rovné. Povrch musí být konzistentní. Špatná omítka je vidět na každém otisku zednické lžíce. Dobrá omítka vypadá jako hladký, pevný povrch. Sádra je tvrdší a odolnější než sádrokarton. Je také dražší a její instalace je pomalejší.

Omítání má několik výhod. Je ohnivzdorné, zvukově izolační a odolné vůči plísním. Lze jej tvarovat do křivek, oblouků a ozdobných lišt. Lze jej tónovat nebo natírat. Lze jej leštit do vysokého lesku. Je to také řemeslo, které vymírá. Každý rok se školí méně štukatérů. Dovednosti se předávají prostřednictvím učňovské přípravy. V památkové péči je omítání nezbytné. V moderní stavebnictví je to luxus. Štukatér je umělec se zednickou lžící.