Když hvězda jako Slunce umírá, nezmizí tiše. Zvětší se v rudého obra, odhodí své vnější vrstvy do vesmíru a zanechá po sobě malé, planoucí jádro. Toto jádro je bílý trpaslík. Má zhruba velikost Země a hmotnost Slunce. Čajová lžička jeho materiálu by na Zemi vážila několik tun.

Bílí trpaslíci už nic netaví. Září, protože jsou horcí a pomalu chladnou. Bílému trpaslíkovi s povrchovou teplotou 100 000 Kelvinů může trvat miliardy let, než se promění v chladný, tmavý popel. Žádný z nich neměl čas úplně vychladnout, takže každý bílý trpaslík, který kdy vznikl, stále září.

Fyzika uvnitř bílého trpaslíka je zvláštní. Elektrony jsou uspořádány tak hustě, že hvězdu proti gravitaci drží kvantový tlak, nikoli teplo. Tento tlak má své omezení. Pokud bílý trpaslík nahromadí příliš mnoho hmoty od doprovodné hvězdy, může překročit Čandrasekharův limit, který činí přibližně 1,4 hmotností Slunce, a explodovat jako supernova typu Ia.

Bílí trpaslíci jsou běžní. Nejbližší je Sirius B, vzdálený asi 8,6 světelných let. Astronomové je studují, aby pochopili historii formování hvězd a budoucnost našeho vlastního Slunce, které se jím stane asi za 5 miliard let.