Komunita uznává určité zesnulé osoby jako osoby, které žily s výjimečnou svatostí a byly i nadále schopny přímluvy. Tyto osoby jsou svaté. V některých tradicích existují formální procesy kanonizace; oficiálnímu uznání často předchází lidová zbožnost.

Svatí slouží jako vzory ctnosti, patroni míst a povolání a společníci v modlitbě. Jejich ostatky a obrazy se stávají ústředními body zbožnosti. Hagiografie vyprávějí o jejich životech s různou mírou historické přesnosti. Různé církve uchovávají různé kalendáře svatých.

Protestantské tradice obecně odmítají vzývání svatých, ale stále ctí příkladné životy. V tradicích, které je uctívají, svatí konkretizují společenství živých a mrtvých. Obyčejní věřící nacházejí ve svatých jak inspiraci, tak i dostupné zastánce.

Na svatého se vzpomíná jako na někoho, v kom se Boží záměry staly neobvykle viditelnými.