Svátost je viditelným znamením neviditelné milosti. Definice je klasická, ale praxe je starší než definice. Voda, chléb, víno, olej a vkládání rukou se stávají běžnými prostředky, kterými církev věří, že Bůh jedná.

Katolická a pravoslavná tradice uznávají sedm svátostí: křest, biřmování neboli křižování, eucharistii, pokání, pomazání nemocných, kněžské svěcení a manželství. Většina protestantských tradic si zachovává dvě – křest a Večeři Páně – jako obřady jasně ustanovené samotným Kristem. V žádném případě materiálním prvkem není magie; je to určený nástroj slibu. Křestní voda nesymbolizuje pouze očištění; je to místo, kde se očištění slibuje a dává. Chléb a víno nejen připomínají; jsou společenstvím v těle a krvi Kristově.

Reformátoři se ptali o přesný způsob Kristovy přítomnosti v eucharistii a o nutnosti určitých obřadů. Tyto debaty stále utvářejí hranice mezi denominacemi. Přesto napříč všemi rozděleními přetrvává základní přesvědčení: Bůh se setkává s lidmi skrze hmatatelné, sdílené činy, spíše než skrze čistě soukromý vhled.

Svátost tedy spojuje duchovní s tělesným a jednotlivce s komunitou. Je to milost zpřístupněná ve formě, kterou lze vidět, dotýkat se jí a ochutnat.