Na konvenčním politickém spektru levice upřednostňuje větší sociální a ekonomickou rovnost, rozsáhlejší veřejné zabezpečení a rychlejší reformu tradičních hierarchií. Přesný obsah se liší v závislosti na zemi a éře, ale orientace na rovnost a změnu zůstává rozpoznatelná.

Levicové strany a hnutí historicky prosazovaly pracovní práva, rozšíření sociálních států, občanská práva pro marginalizované skupiny a omezení tržní moci. Sahají od sociálních demokratů, kteří akceptují regulovaný kapitalismus, až po demokratické socialisty a dále revoluční tradice. Vnitřní debaty o strategii a čistotě jsou běžné.

Volební úspěch levice často závisí na sestavování koalic napříč třídami, regiony a identitami. Kritici obviňují levici z podceňování ekonomických pobídek a kulturní kontinuity; zastánci odpovídají, že neřešená nerovnost a vyloučení podkopávají spravedlnost i stabilitu. Hranice mezi středolevou a další levicí se posouvá s politickými okolnostmi.

Levicová politika zůstává hlavním nástrojem pro prosazování požadavků na spravedlivější rozdělení zdrojů a uznání.