Ctnost je vlastnost dobrého morálního charakteru. Je to dispozice k dobrému jednání, vhodnému cítění a moudrému rozhodování. Mezi klasické ctnosti patří odvaha, spravedlnost, zdrženlivost a moudrost. Mezi křesťanské ctnosti patří víra, naděje a láska. Aristoteles tvrdil, že ctnost je středem mezi dvěma extrémy, získaným zvykem. Odvážným se stáváte konáním odvážných činů. Upřímným se stáváte říkáním pravdy. Ctnost neznamená jen vědět, co je správné. Znamená to být typem člověka, který to dělá. Proto Aristoteles zdůrazňoval vzdělání a praxi. Ctnost se učí, není vrozená.

Etika ctnosti je přístup k etice, který se zaměřuje spíše na charakter než na pravidla nebo důsledky. Ptá se, jakým člověkem bych měl být, nejen co bych měl dělat. Tento přístup má kořeny v Aristotelovi, Konfuciovi a stoicích. Ve 20. století jej oživili filozofové jako Elizabeth Anscombeová, Philippa Footová a Alasdair MacIntyre. Etika ctnosti byla aplikována v medicíně, obchodu, právu a vzdělávání. Klade důraz na praktickou moudrost, schopnost rozpoznat, co je v konkrétních situacích správné. Kritici tvrdí, že etika ctnosti je vágní, že nám neříká, co dělat v dilematech. Obhájci odpovídají, že poskytuje bohatší popis morálního života než teorie založené na pravidlech nebo důsledcích. Ctnost není jen soubor vlastností. Je to způsob života.

Klasické ctnosti

• Odvaha. Jak čelit strachu a nebezpečí odpovídajícím způsobem.
• Spravedlnost. Dávám každému, co mu náleží.
• Střídmost. Umírněnost v touze a jednání.
• Moudrost. Vědět, jak se dobře chovat.

Ctnost není totéž co nevinnost. Nevinnost je nedostatek zkušeností. Ctnost se pěstuje zkušenostmi a praxí.