Mořská voda, která prosakuje do porézní horniny středooceánských hřbetů, je ohřívána podložním magmatem a znovu stoupá, kde se objevuje na mořském dně jako hydrotermální průduchy. Vytékající tekutina může mít teplotu přesahující 400 °C a je plná rozpuštěných kovů a redukovaných chemických sloučenin.

Když se horká tekutina smísí se studenou mořskou vodou, minerály se srážejí a vytvářejí komíny a valy. Chemická energie v tekutině podporuje husté mikrobiální společenstva, která tvoří základ jedinečných potravních sítí podporující trubkovité červy, škeble, krevety a další specializovaná zvířata. Průduchy se vyskytují ve všech oceánech a v řadě tektonických prostředí, od rychle se šířících hřebenů až po obloukové pánve.

Objev větracích otvorů v roce 1977 změnil biologické chápání zdrojů energie, které mohou udržovat složité ekosystémy. Větrací otvory také přispívají k chemickému rozpočtu oceánu a byly navrženy jako možná místa vzniku života. Jsou pomíjivé; jednotlivá pole větracích otvorů mohou přetrvávat jen desítky až staletí, než se zdroj tepla přesune dál.

Průzkum nového pole větracích otvorů stále patří k nejzajímavějším momentům v hlubokomořském výzkumu.