Violoncello se velikostí a rozsahem řadí mezi violu a kontrabas. Hráč ho drží mezi koleny a přejíždí smyčcem přes jeho čtyři struny nebo na ně brnká. Jeho hlas je pro svou vřelost a expresivní schopnosti často přirovnáván k lidskému barytonu nebo tenorům.

V orchestru tvoří sekce pro violoncello spodní střední tón smyčcové textury a často nese melodické linky. Sólový repertoár je bohatý, od Bachových suit až po koncerty Dvořáka, Elgara a Šostakoviče. Komorní hudba zasazuje violoncello do smyčcových kvartetů, klavírních trií a smíšených souborů, kde vyniká jeho pěvecká kvalita.

Velikost nástroje vyžaduje solidní technický základ. Změny pozic, vibrato a ovládání smyčce se vyvíjejí v průběhu let. Moderní violoncellisté také zkoumají rozšířené techniky a současná díla, která posouvají nástroj za hranice tradičních klasických rolí.

Dobře zahrané violoncello dokáže naplnit sál zvukem, který působí intimně i silně zároveň.