Pathos je přesvědčivé apelování na emoce publika. Aristoteles jej zařadil mezi tři hlavní způsoby rétoriky, vedle étosu a logu.

Řečník nebo spisovatel, který používá patos, se snaží vyvolat lítost, hněv, strach, hrdost nebo jiné pocity, které naladí publikum k určitému závěru nebo činu. Běžnými technikami jsou živé příběhy, nabitá obraznost a přímý projev k hodnotám publika. Patos je silný a potenciálně manipulativní; etické přesvědčování ho spojuje s důvěryhodným charakterem a zdravým uvažováním, spíše než aby se spoléhalo pouze na emoce.

V literatuře se patos vztahuje k vlastnosti, která u čtenáře vyvolává něžný nebo bolestný pocit – například těžký úděl trpící postavy. Nadměrný nebo nezasloužený patos se stává sentimentalitou. Účinný patos se zdá být zakotvený v dané situaci a respektovat schopnost publika cítit, aniž by byl k čemukoli donucován.

Prvkem přesvědčování nebo umění, který dojímá srdce, je patos.