Jedna postava mluví obšírně, zatímco ostatní poslouchají nebo zatímco publikum slyší. Monolog je takový rozsáhlý projev. V dramatu může odhalovat vnitřní myšlenky, rozvíjet děj nebo prokazovat rétorické dovednosti. Na rozdíl od monologu je monolog obvykle adresován jiným postavám na jevišti, i když toto rozlišení není vždy striktní.

Efektivní monology vyvažují informace s charakterem. Řeč musí znít tak, jako by daná osoba za daných okolností řekla. Dlouhé úseky čisté expozice mohou působit uměle; nejlepší monology vznikají z konfliktu, touhy nebo potřeby přesvědčit. Ve filmu a televizi se kamera může přiblížit a monolog tak proměnit v intimní okamžik odhalení.

Herci si cení dobře napsaných monologů jako příležitosti k demonstraci rozsahu a hloubky. Spisovatelé je využívají ke zpomalení tempa, prohloubení psychologického vhledu nebo k působivému přednesení tematického sdělení. Ať už je monolog formální nebo konverzační, staví do středu pozornosti jeden hlas a žádá publikum, aby sledovalo jeho myšlenkové a emoční směry.