Hamartia je chyba nebo křehkost, která vede tragického hrdinu ke katastrofě. Aristoteles použil tento termín v Poetice k popisu příčiny hrdinova zvratu štěstí.

Toto slovo se často překládá jako „tragická chyba“, ale může také znamenat spíše konkrétní chybu v úsudku než fixní charakterovou vadu. Oidipovo odhodlané hledání pravdy, Macbethova ambice a Learův chybný úsudek o jeho dcerách fungují jako hamartia. Hrdina není jen zlý; chyba pramení z vlastnosti, která by jinde mohla být obdivuhodná, nebo z okamžiku slepoty. Protože diváci vidí chybu a její důsledky, pád v nich vyvolává lítost a strach.

Pozdější kritici debatovali o tom, jak moralizující by tento koncept měl být. Někteří zdůrazňují hrdinovu odpovědnost; jiní zdůrazňují roli osudu nebo okolností. V obou případech zůstává hamartia užitečným názvem pro bod, kolem kterého se tragédie obrací – bod, ve kterém se čin nebo povaha protagonisty stává motorem jeho vlastního zhoubného zániku.

Chyba nebo slabost, která posílá ušlechtilou postavu do neštěstí, je hamartie.