Snímková frekvence je počet snímků pořízených nebo zobrazených za sekundu. Měří se v snímcích za sekundu neboli fps. Standard pro zvukový film je 24 fps. Televize používá v Evropě 25 fps a ve Spojených státech 30 fps. Někteří filmaři používají vyšší frekvence, například 48 fps nebo 120 fps, pro plynulejší pohyb. Jiní používají nižší frekvence, například 12 fps, pro trhaný, animovaný vzhled. Snímková frekvence ovlivňuje, jak je pohyb vnímán.

Volba snímkové frekvence je kreativní a technické rozhodnutí. 24 fps je pro kino standard, protože vypadá filmově. Má mírné rozmazání pohybu, které působí přirozeně. 30 fps vypadá spíše jako televize nebo video. 60 fps působí hyperrealisticky, téměř jako videohra. 120 fps se používá pro efekty zpomaleného záběru. Vysoké snímkové frekvence mohou akční scény zjemnit, ale také mohou způsobit, že kulisy a kostýmy budou vypadat uměle. Peter Jackson natočil Hobita s frekvencí 48 fps a reakce byly smíšené. Některým divákům se líbila jasnost. Jiným to připadalo rušivé.

Snímková frekvence také ovlivňuje rychlost filmu. Pokud natáčíte rychlostí 24 fps a promítáte rychlostí 48 fps, akce se jeví pomalu. Pokud natáčíte rychlostí 48 fps a promítáte rychlostí 24 fps, akce se jeví rychlá. Takto vznikají zpomalené a zrychlené záběry. Snímková frekvence je nástroj pro manipulaci s časem.

Snímková frekvence není jen technickým parametrem. Je součástí vizuálního jazyka filmu. Formuje, jak diváci vnímají pohyb, čas a realitu.