K zákrytu dochází, když jedno nebeské těleso projde před jiným a skryje ho z dohledu. Slovo pochází z latinského occultare, což znamená skrývat se. Jedná se o stejnou geometrii jako zatmění Slunce, ale tento termín je obvykle vyhrazen pro události týkající se hvězd, asteroidů nebo planet, nikoli Slunce.

Zákryty jsou vědecky užitečné. Když asteroid proletí před hvězdou, astronomové mohou načasovat zmizení hvězdy z více míst. Doba zmizení odhaluje velikost a tvar asteroidu. Pokud má asteroid měsíc, může Měsíc také hvězdu zakrýt a odhalit tak její existenci. Takto bylo naměřeno mnoho malých těles.

Cenné jsou také zákryty planet. Když Pluto zakryje hvězdu, způsob, jakým se světlo hvězd ztlumí a zjasní, odhalí strukturu Plutovy atmosféry. Když systém prstenců zakryje hvězdu, vzorec ztlumení ukazuje hustotu prstenců a mezery. Voyager použil tuto techniku ​​u Neptunu a Uranu.

Nejslavnější zatmění v historii se v té době ještě neoznačilo za zatmění. Slunce v roce 1919, kdy Měsíc zakryl Slunce, umožnilo Arthurovi Eddingtonovi změřit odchylku hvězdného světla gravitací Slunce, čímž potvrdil obecnou relativitu.