Askeze je přísná sebekázeň a zdrženlivost pro duchovní účely. Je to praxe sebeodříkání kvůli vyššímu cíli. Vyskytuje se v mnoha náboženstvích. Mniši se postí. Poustevníci se stahují do ústraní. Jógové vytrvávají. Asketové se zříkají rozkoší. Zříkají se pohodlí. Zříkají se světa. Hledají čistotu. Hledají osvícení. Hledají spojení s Bohem.

Askeze má dlouhou historii. Otcové pouště uprchli ve třetím století na poušť. Postili se, modlili se a bojovali s pokušením. Antonius Egyptský je nejznámější. Žil v hrobce, pak v pevnosti a pak na hoře. Jedl chléb a sůl. Spal na zemi. Neustále se modlil. Jeho život inspiroval tisíce lidí. Mnišství vyrostlo z jeho příkladu. Benedikt sepsal pravidlo umírněnosti. František přijal chudobu. Asketická tradice pokračuje.

Asketické praktiky

• Půst: zdržování se jídla.
• Celibát: zdržování se sexu.
• Chudoba: zřeknutí se majetku.
• Mlčení: zdržení se řeči.
• Bdění: bdění k modlitbě.

Askeze není pro každého. Může být nebezpečná. Může vést k pýše. Může vést k zoufalství. Může poškodit tělo. Může poškodit mysl. Církev vždy varovala před extrémy. Cílem není trestat tělo. Cílem je osvobodit ducha. Cílem je ovládnout vášně. Cílem je více milovat Boha. Askeze je nástroj. Není to cíl. Je to prostředek. Je to způsob, jak říct: Bůh je důležitější než pohodlí. Bůh je důležitější než potěšení. Bůh je důležitější než samotný život. To je asketické svědectví. Je to radikální svědectví. Je to nezbytné svědectví. Ve světě přebytku asketa říká: dost. Ve světě hluku asketa říká: ticho. Ve světě sebe sama asketa říká: Bůh. To je poselství. To je výzva. To je askeze.