Digitální dvojče je virtuální replika fyzického robota nebo systému. Zrcadlí skutečnou věc v reálném čase a používá data ze senzorů k udržení synchronizace. Inženýři ho používají ke sledování výkonu, predikci poruch a testování změn, aniž by se museli dotýkat fyzického zařízení.

Tento koncept vzešel z programu Apollo NASA, kde pozemní posádky uchovávaly fyzické duplikáty kosmických lodí pro řešení problémů. Termín digitální dvojče zavedl v roce 2002 Michael Grieves. Dnes se používá pro proudové motory, větrné turbíny, tovární linky a roboty. Digitální dvojče robota zahrnuje geometrii, kinematiku, dynamiku a řídicí logiku.

K čemu se používají digitální dvojčata

• Prediktivní údržba: předvídání poruch dříve, než k nim dojde.
• Simulace: testování nových cest nebo užitečných zatížení bez rizika.
• Vzdálené monitorování: sledujte, co robot dělá, odkudkoli.
• Školení: zaučení operátorů ve virtuálním prostředí.
• Optimalizace: ladění výkonu na základě reálných dat.

Digitální dvojče je jen tak dobré, jako jeho datové připojení. Pokud se aktualizace senzorů zpožďují nebo vypadnou, dvojče se odchyluje od reality. Vysoce věrná dvojčata vyžadují značný výpočetní výkon a pečlivou kalibraci. Výhodou je přehlednost. Vedoucí továrny vidí stav každého robota na první pohled. Technik může simulovat změnu a před jejím závazkem vědět, zda bude fungovat. Digitální dvojče nenahrazuje fyzického robota. Je to společník, díky kterému je fyzický robot chytřejší, bezpečnější a snáze se spravuje.