Duše je nehmotnou podstatou člověka. V mnoha kulturách je to ta část, která myslí, cítí, volí a ve většině náboženských pojetí přežívá smrt těla.

Řecká filozofie dala západní tradici její klasický slovník. Platón považoval duši za nesmrtelnou a preexistující, dočasně uloženou v těle. Aristoteles ji vnímal jako formu živého těla, od něj neoddělitelnou v tomto životě. Biblický jazyk je méně dualistický; hebrejské nefeš a řecké psyché často znamenají celou živou osobu spíše než oddělitelnou entitu. Přesto oba Zákony hovoří o životě, který pokračuje i po hrobu, a křesťanská teologie nakonec syntetizovala biblickou naději s filozofickými kategoriemi.

V hinduistickém a buddhistickém myšlení je paralelním konceptem átman neboli kontinuum vědomí, které migruje skrze znovuzrození. Někteří moderní materialisté duši zcela popírají a redukují mysl na funkci mozku. Jiní obhajují nereduktivní pohled, podle kterého vědomí nelze plně vysvětlit pouze fyzikálními procesy.

Ať už je metafyzický status jakýkoli, toto slovo stále pojmenovává hluboký rozměr lidského života – já, které lze ztratit nebo najít, zatížit nebo osvobodit. Když někdo mluví o duši v úzkosti nebo o duši v pokoji, jazyk si i nadále nese váhu.