Člověk se obrací k božstvům slovy chvály, prosby, díkůvzdání nebo vyznání. Tímto oslovením je modlitba. Je to nejosobnější náboženský úkon.

Modlitba může být formální a liturgická nebo spontánní a soukromá. Mezi postoje patří klečení, stání, poklona a sezení. Některé tradice zdůrazňují pevně dané texty; jiné podporují svobodné vyjadřování. Do tohoto rozsahu patří přímluvy za druhé, nářek a tichá kontemplace. Víra, že božstvo slyší a odpovídá, je základem této praxe.

Psychologické výhody pravidelné modlitby jsou zdokumentovány, přesto si ji náboženští praktikující cení především jako vztah spíše než techniku. Suchá období a nezodpovězené prosby prověřují vytrvalost. Komunity učí děti modlit se a obklopují umírající modlitbou. V modlitbě se hranice mezi lidským a transcendentním stává dočasně propustnou.

I ta nejjednodušší modlitba je stále aktem překročení vlastního já.