Škálovatelnost je schopnost blockchainu zpracovávat více transakcí s rostoucí poptávkou. Bitcoin zpracovává přibližně 7 transakcí za sekundu. Ethereum zpracovává kolem 15. Visa zpracovává desítky tisíc. Tato mezera představuje problém škálovatelnosti. Když je řetězec zaneprázdněný, poplatky rostou a uživatelé čekají. Pokud se řetězec nemůže škálovat, nemůže sloužit jako platební síť pro celý svět. Stává se z něj vypořádací vrstva pro bohaté.

Řešení spadají do dvou kategorií. Škálování vrstvy 1 mění základní protokol: větší bloky, sharding nebo rychlejší konsenzus. Škálování vrstvy 2 staví na: rollupy, sidechainy a stavové kanály. Každý přístup má své kompromisy. Větší bloky zvyšují propustnost, ale ztěžují provoz uzlu, což škodí decentralizaci. Sharding rozděluje řetězec na části, což přidává složitost a nové bezpečnostní předpoklady. Rollupy přesouvají provádění mimo řetězec a usazují se v řetězci, což zachovává zabezpečení základní vrstvy, ale vyžaduje mosty. Trilema škálovatelnosti říká, že můžete optimalizovat pro dvě ze tří: škálovatelnost, zabezpečení a decentralizaci. Každá volba designu si vybere svůj kousek.

Přístupy škálovatelnosti

• Větší bloky – větší propustnost, méně uzlů
• Sharding — paralelní zpracování, komplexní koordinace
• Rollupy — provedení mimo řetězec, vypořádání na řetězci
• Vedlejší řetězce – nezávislé řetězce s vlastním konsensem

Žádný blockchain se nedá škálovat donekonečna. Otázkou je, kam se přesouvají úzká hrdla a kdo nese náklady.