Pokud je lidská mysl ponechána sama sobě, může o Bohu spekulovat, ale nemůže si nárokovat jisté znalosti. Zjevení je tvrzení, že Bůh nenechal lidstvo na dohadech. Je to Boží vlastní akt, kdy se dává poznat.

V biblických tradicích se zjevení odehrává v dějinách a ve slově. Bůh mluví k Abrahamovi, vysvobozuje Izrael z Egypta, oslovuje proroky a podle křesťanské víry se vtěluje v Ježíši. Písmo je považováno za písemný poklad tohoto promluvení. Obecné zjevení – svědectví o stvoření a svědomí – se liší od zvláštního zjevení, konkrétnějšího odhalení daného skrze Izrael a církev. Kniha, která uzavírá Nový zákon, se sama nazývá Zjevení, apokalyptické odhalení konce věku.

Teologie dlouho debatuje o tom, jak je zjevení přijímáno. Některé zdůrazňují propoziční obsah – pravdy, které lze vyslovit a kterým lze věřit. Jiné zdůrazňují osobní setkání – sebeodhalení Boha, které proměňuje příjemce. Většina klasických popisů drží obojí pohromadě: Bůh zjevuje jak fakta o sobě, tak i svou vlastní přítomnost. Proces se nevyčerpává v minulosti; Duch nadále osvětluje psané slovo a vede komunitu.

Bez nějaké formy zjevení riskuje náboženský jazyk, že se stane pouhou projekcí. S ním je konverzace zahájena z druhé strany.