Dobro je to, k čemu usilujeme. Aristoteles zahájil Nikomachovu etiku postřehem, že každý čin a úsilí směřuje k nějakému dobru. Zdraví je dobro medicíny. Vítězství je dobro strategie. Ale co je nejvyšší dobro, to, které chceme pro sebe a ne pro něco jiného? Aristoteles to nazval eudaimonia, často překládané jako rozkvět nebo štěstí. Není to pocit, ale způsob života, řízený ctností a podporovaný vnějšími dobrami.

Filozofové navrhli různá pojetí dobra. Hédonisté tvrdí, že dobro je potěšení. Teoretici uspokojení touhy tvrdí, že dobro znamená získat to, co chcete. Teoretici objektivního seznamu tvrdí, že dobro zahrnuje přátelství, poznání, úspěch a estetický zážitek, ať už si je přejete, nebo ne. Kant rozlišoval dobrou vůli od dobra jako objektu touhy. Moore tvrdil, že dobro je jednoduchá, nedefinovatelná vlastnost, známá intuicí. Debata mezi monisty, kteří si myslí, že všechna dobra se redukují na jedno, a pluralisty, kteří si myslí, že existuje mnoho neredukovatelných dobr, zůstává otevřená. Dobro není totéž co správné. Správné se týká toho, co bychom měli dělat. Dobro se týká toho, o co stojí za to usilovat.

Zprávy o dobru

• Hedonismus. Potěšení je dobro.
• Uspokojenost s touhou. Dobré je získat to, co chcete.
• Seznam cílů. Některé věci jsou dobré bez ohledu na to, po čem toužíme.
• Eudaimonia. Rozkvět skrze ctnost a činnost.

Dobro je otázka filozofická i osobní. Co stojí za to chtít? Odpověď utváří způsob, jakým žijete.