Sítnice je světlocitlivý vnitřní povrch v zadní části oka. Obsahuje fotoreceptory a počáteční nervové obvody, které přeměňují světlo na elektrické signály.

Tyčinky a čípky tvoří nejvzdálenější vrstvu fotoreceptorů. Jejich signály jsou zpracovávány bipolárními buňkami, horizontálními buňkami a amakrinními buňkami, než se dostanou k gangliovým buňkám, jejichž axony tvoří zrakový nerv. Sítnice není pasivní senzor; provádí rozsáhlé výpočty, včetně antagonismu mezi centrem a okolím a počátků zpracování pohybu a barev. Fovea, hustě osázená čípky, poskytuje vysoce ostré centrální vidění; periferie, bohatší na tyčinky, je citlivější na slabé světlo a pohyb.

Světlo musí projít vrstvami nervových buněk, než dosáhne fotoreceptorů, což je uspořádání, které se jeví jako obrácené, ale funguje efektivně. Onemocnění sítnice – makulární degenerace, retinitis pigmentosa, diabetická retinopatie – jsou hlavními příčinami ztráty zraku. Sítnice je jedinou částí centrálního nervového systému, kterou lze pozorovat přímo skrz zornici.

Každý vizuální zážitek začíná dopadem světla na sítnici.