Teorie místa předpokládá, že různé frekvence zvuku stimulují různá místa podél bazilární membrány hlemýždě a že mozek určuje výšku tónu z místa vrcholové stimulace.

Vysokofrekvenční zvuky produkují maximální vibrace poblíž báze kochley, blízko oválného okénka. Nízkofrekvenční zvuky se šíří dále a vrcholí poblíž vrcholu. Vlasové buňky v každém místě vysílají signály, které sluchový systém interpretuje jako odpovídající výšky tónu. Tato teorie dobře vysvětluje vnímání vysokých frekvencí a je podpořena uspořádanou tonotopickou organizací, která se nachází v celé sluchové dráze.

U nízkých frekvencí se místové kódování stává méně přesným a časové kódování samotné frekvence se stává důležitějším. Moderní teorie proto kombinují teorii místa a frekvence a každé z nich přisuzují dominantní roli v různých částech slyšitelného rozsahu. Teorie místa zůstává primárním vysvětlením toho, jak hlemýžď ​​zahajuje analýzu výšky tónu.

Podle teorie místa bazilární membrána nejsilněji vibruje a tím je určena výška tónu, který je slyšet.