Teorie oponentních procesů předpokládá, že barevné vidění závisí na protichůdných párech procesů: červená-zelená, modrá-žlutá a černá-bílá. Stimulace jednoho člena páru inhibuje druhý.

Ewald Hering původně navrhl tuto myšlenku, aby vysvětlil jevy, které trichromatická teorie nedokázala snadno zvládnout, jako například komplementární paobrazy a skutečnost, že určité barevné kombinace (červenozelená, modrožlutá) nejsou nikdy vidět. Moderní fyziologie identifikovala v vizuálním systému opačné buňky, které zvyšují svou aktivitu na jednu barvu a snižují ji na komplementární barvu. Teorie funguje po počáteční fázi tří čípků a reorganizuje signály čípků do opačných kanálů.

Dosvit poskytuje každodenní důkazy. Pohled na červený povrch a následný pohled na neutrální pozadí vytváří zelený dosvit, který je konzistentní s odrazem v protistranném páru. Stejná logika platí i pro ostatní páry. Teorie protistranného procesu a trichromatická teorie jsou nyní považovány za doplňkové popisy po sobě jdoucích fází zpracování barev.

Když aktivita jedné barvy potlačuje její opak, teorie oponentního procesu popisuje mechanismus.