Barevná stálost je tendence vnímat barvy známých předmětů jako relativně stabilní, i když se mění vlnové délky složení osvětlujícího světla. Bílá košile stále vypadá bílá pod nazelenalým zářivkovým světlem obchodu a červené jablko stále vypadá červené při západu slunce.

Zrakový systém dosahuje této stability porovnáváním světla odraženého od objektu se světlem odraženým od okolních povrchů. Algoritmy ve zrakové kůře odhadují barvu zdroje světla a ignorují ji, čímž získávají přibližnou odrazivost povrchu objektu. Tento proces není dokonalý – extrémní osvětlení ho může potlačit – ale za běžných podmínek je pozoruhodně účinný. Bez barevné stálosti by bylo rozpoznávání objektů mnohem křehčí, protože stejný povrch by v různých denních dobách produkoval velmi odlišné signály na sítnici.

Demonstrace s pečlivě kontrolovanými displeji mohou způsobit, že se šedá skvrna jeví jako zelená nebo červená v závislosti na okolním kontextu, což odhaluje výpočetní povahu dosaženého výsledku. Barevná stálost je jednou z několika konstant – velikosti, tvaru, jasu – které udržují vnímaný svět stabilní navzdory neustálým změnám proximálního stimulu.

Svět vnímáme jako stvořený z trvalých barevných povrchů, ne jako proměnlivou mozaiku vlnových délek. Barevná stálost je toho z velké části důvodem.