Nejhlubší části oceánu jsou dlouhé, úzké prohlubně, kde se jedna tektonická deska ohýbá a zasouvá pod druhou. Tyto oceánské příkopy mohou přesáhnout hloubku 10 000 metrů. Mariánský příkop v západním Pacifiku drží rekord v Challengerově hlubině.

Příkopy se tvoří na konvergentních hranicích desek a často se s nimi táhnou sopečné ostrovní oblouky. Voda uvnitř je studená, tmavá a pod extrémním tlakem, přesto specializovaní živočichové – amfipodi, holothuriové a mikrobiální společenstva – obývají i ty největší hloubky. Sediment a organická hmota proudící do příkopů vytvářejí jedinečné biogeochemické prostředí.

Průzkum příkopů vyžaduje speciálně navržené přistávací moduly, ponorky nebo autonomní vozidla schopná odolat tlaku vyššímu než tisíc atmosfér. Vědecký zájem zahrnuje limity života, osud uhlíku v nejhlubších oceánech a seismická rizika spojená se subdukcí. Jen hrstka lidí navštívila nejhlubší místa a velká část systému příkopů zůstává neprozkoumaná.

Tlak na dně hlubokého příkopu je ekvivalentní tlaku velkého slona vyváženého na poštovní známce.